Indiánské pověsti

Stálým studiem energie a čtením kvalitního materiálu, meditacemi,

můžeme my všichni dosáhnout univerza.

Má zkušenost praví, že energie jsou všude kolem nás, jen je někdo nevidí a neumí využít.

Nemohu v této části knihy nepředstavit pár indiánských myšlenek.

Vždy když mě něco zujme, co by dokázalo lidem a Zemi pomoci, chci to předat dále.

Proto prosím přijměte tuto sekci, jako sekci poznání a

moudrosti od indiánských šamanů a lidí jejich rodu. 

Piaróové říkají, že vlastníme jedinou věc. Myšlenku.

Mnohé bychom se mohli naučit od indiánů.

Věřte, že jejich moudrost je sladěná s universem.

Potopa

Vypráví se, že za dávných dob začalo najednou pršet, ale protože Eceejové

neumí počítat, neví kolik dní lilo.

Podle toho, co se vypráví se začali řítit hory a zasypávat kopce lidé. Mnozí tak zemřeli a

jen někteří se zachránili.

  Od té chvíle se začalo smrákat, až den docela potemněl. Byla jen černá noc,

kterou ještě nikdo nepoznal.

Tehdy všechny kdo se zachránili, odešli k muži jménem Etaoji, aby se podíval, co se stalo.

Etaoji, šel přímo za zlým duchem, aby se ho zeptal, co se děje. „Co se stalo?“

zeptal se ho.

„Ale nic, Etaoji, jsme roztrpčen a proto je tma.“Karamba, dělej něco!

Udělej něco pro mé syny a pro ostatní lidi. Zemřou hlady.

V černé tmě nic neuvidí a nemají si ani čím posvítit, prosil Etaoji zlého ducha.

V té době žila jedna žena. Byla to sestra zlého ducha a jmenovala se Světluška.

Etaoji se vydal za ní.

„Poslyš Světluško, proč se setmělo?“ „A můj bratr je rozmrzelý a proto žijeme ve tmě.“

„Prosím tě paní usmiř ho.“ „Dobře udělám to pro tvoje syny, Etaoji, řekla Světluška a

zavolala hlodavce Chawijani.

Chawiani nejdříve rozhryzal tvrdou slupku plodu palmy ashipa a

pak začal kousat její semínko. „Pchá!Pchá!“

Ozývalo se, ale nic se nedělo. Chawiani semínko nerozhryzl a světl nepřišlo.

„Karamba!“

vykřikli všichni zoufale, právě když šel kolem malý pásovec, filuta Tewisísi.

Zastavil se a zkusil štěstí. Začal žvýkat a svým idásněmi drtit palmové semínko

ještě větší silou

než hlodavec Chawijani. „Pchá! Pchá“. Rozléhalo se kolem. Semínko prasklo.

Světluška začala roztahovat nohy a konečně začalo na východním obzoru svítat.

A tak se rozednívalo, až se úplně rozednilo. Všichni byli šťastní,

i když někteří zemřeli hlady.

Pak po několika dnech, pomalu přicházelo šťastné ráno.

Příchází den, zpívala všechny stvoření, zpíval malý pásovec Tewisísi i

hlodavec Chawijani.

Všechny bytosti se radovaly a zpívali. Svítalo. Určitě už přijde den?

Ptali se všechnypaní světlušky.

„Určitě už se rozední?“ „Ano. Rozední se. Můj bratr už je spokojený.

Etaoji se vrátil ke zlému duchovi a říká. „Svítá nám nový den?“ „Ale ano svítá.

Už je tady, jen nikdo nesmí zlobit Světlušku!“ „Když nikdo Světlušku nezlobí,

přijde den.

A opravdu přišel. Jenže po nějaké době, opět někdo Světlušku rozzlobil a

všechno se vrátilo do tmy.

Přišla noc a s ní ďáblové, co chtěli sníst vše živé. Znovu přišli lidé za Etaojim.

Jak je to možné, že tma přišla?.Křičeli.Etaoji šel opět za zlým duchem.

„Co se stalo, už jsme žili tak dobře.“

„To je proto, že jste mojí sestru obtěžovali.“ „A to jí budou obtěžovat celý život?

Zeptal se zlého ducha Etaoji. Dobře, jak myslíš, řekl zlý duch. Tak teď se podívej.

Bude svítat a bude se opět stmívat a poté opět svítat. Takto to rozdělíme a

tak budeme žít.

Tak dobře zvolala Etaoji a tak se stalo.

/pověst etnické skupiny indiánů Eceeje z pravého břehu řeky Madre de Dios/